Běloch = nedotknutelný: Proč se nikdo nepostavil Jakubu Jahlovi

„Respektovali jsme ho kvůli jeho penězům. Měl peníze a lidi, kteří ho podporují.” – svědek z dokumentu

Tahle slova jednoho ze svědků v dokumentu o Jakubu Jahlovi nejsou jen výpovědí o strachu. Jsou zrcadlem systémové nerovnosti, která umožňuje zneužívání pokračovat celé roky. A pokud nepochopíme, v čem ta past spočívá, nepochopíme ani to, jak mohl český aktivista beztrestně manipulovat a zneužívat lidi v Tanzanii.

Běloch jako nedotknutelná autorita: Rozdíl mezi kořistí a modlou

V tanzanské společnosti není běloch obyčejný člověk. Je to autorita, symbol moci, někdy téměř božská postava. Toto vnímání má hluboké historické kořeny v kolonializmu, kdy evropští vládci skutečně rozhodovali o životě a smrti místních obyvatel.

Zde je klíčové rozlišení, které mnozí nepochopí: Ano, běloch může být ve městech přepaden gangem – ale to je něco úplně jiného, než když běloch získá důvěru venkovské komunity, a pak ji zneužije.

Město versus vesnice: Dva odlišné světy

Gangy nebo zločinecké skupiny v Africe často operují ve městech, turistických centrech nebo v oblastech, kde panuje chaos a kriminalita. Tam je běloch vnímán jako cíl – jako někdo, koho lze přepadnout kvůli penězům. To je obyčejný zločin.

Venkovské komunity, jako ty, kde působil Jakub Jahl, jsou většinou tradičně založené. Fungují na úctě ke starším, cizince vítají, bělocha respektují – a často vůbec netuší, jak se bránit, když právě ten „vážený cizinec” ubližuje.

Jinými slovy: Gang tě může přepadnout. Ale vesnice tě může chránit – i když děláš zlo – jen proto, že jsi běloch a získal jsi jejich přízeň.

Úcta a strach nejsou nepřátelství

To, že běloch může být někde přepaden, neznamená, že všichni Afričané bělochy nenávidí. Naopak – ve venkovských komunitách platí, že běloch je považován za pomocníka, dobrodince, někoho, kdo „přijel podporovat komunitu a zachránit děti”.

Tahle kolektivní idealizace bělochů je zakořeněná historicky (kolonialismus), ekonomicky (západní pomoc) i kulturně (školy, církve, charitativní projekty). A právě tahle idealizace dává lidem jako Jahl neomezený prostor k manipulaci.

I dnes, více než půl století po získání nezávislosti, toto koloniální dědictví prostupuje každodenním životem. Běloch v očích mnoha Tanzanců:

• Má peníze (a tedy moc nad jejich přežitím)
• Má vzdělání (a tedy pravdu o tom, co je správné)
• Má kontakty (a tedy ochranu před důsledky svých činů)
• Má pas (a tedy možnost kdykoliv odejít)

Jakub Jahl tuto psychologii dokonale chápal a systematicky ji využíval. Přijel jako “zachránce” s kamerou, notebookem a Instagramem plným fotografií o “pomoci”. Místní lidé ho vítali stejně jako kdysi guvernéra – ne proto, že by byl lepší člověk, ale proto, že reprezentoval moc západního světa a odvolával se na “sponzory”, kteří ho podporují.

Psychologie koloniálního podřízení

Desetiletí kulturní nadvlády zanechaly v tanzanské společnosti hluboce zakořeněné vzorce chování. Lidé přijali za své přesvědčení, že:

• Odporovat bělochovi je nebezpečné
• Běloch má vždy “někoho za sebou”
• Nikdo se tě nezastane, když něco řekneš
• Chyba je spíše v tobě než v něm

Tato internalizovaná nerovnost vytváří toxický cyklus. Když dojde ke zneužití, oběť často neobviňuje pachatele, ale sebe. Řekne si: “Možná jsem to měl udělat jinak. Možná jsem si to zasloužil. Možná to stejně nikdo neuvěří.” Ostatně podobné případy, kdy oběť přijímá pozici viníka je typická i pro případy zneužívání v české společnosti.

Jeden ze svědků v dokumentu to vyjádřil jasně: “Nikdo si nedovolil říct pravdu. Když jste poznali o něm pravdu, snažil se ostatní poštvat proti vám.”

Strach z následků: Když oběť může být potrestána

Situaci komplikuje fakt, že v Tanzanii je homosexualita nelegální, trestná dokonce až doživotním vězením. Představte si psychologickou past, do které se dostávají mladí muži, kteří se stali terčem Jahlových aktivit:

Když tě někdo – běloch s autoritou – začne nutit k homosexuálním praktikám, ocitáš se v situaci, kdy:

• Nahlášení může znamenat tvé vlastní odsouzení – podle zákona jsi spáchal trestný čin
• Tvoje rodina se stane terčem pomluv a společenského ostrakizmu
• Tvoje komunita tě vyobcuje jako “zkaženého”
• Policie ti neuvěří – kdo by věřil černému chlapci proti bělochovi s penězi?

Proto mlčíš. Proto se bojíš. Proto neukamenuješ někoho, kdo tě zneužil – ale místo toho se modlíš, ať odejde a už se nikdy nevrátí.

Ekonomické vydírání: Jídlo versus pravda

Uprostřed venkovských komunit, kde průměrný denní příjem je několik dolarů, představují peníze doslova rozdíl mezi životem a smrtí. Škola, jídlo, léky – všechno závisí na penězích. A kdo je má, ten rozhoduje.

Jakub Jahl vytvořil rafinovaný systém ekonomické kontroly. Jeho pomoc byla podmíněná loajalitou:

• Ti, kdo “drží hubu”, dostanou odměnu
• Ti, kdo promluví, přijdou o všechno
• Ti, kdo se vzepřou, budou označeni za nevděčné

Kdo má peníze, má ochranu – nejen fyzickou, ale i morální

Jakub Jahl se obklopoval dětmi a mladými lidmi z velmi chudých rodin. Využíval různé způsoby, jak si získat loajalitu. Některým kupoval drogy, jiným alkohol nebo jídlo.

Neexistence spravedlnosti

V Evropě máme policii, právní stát, ombudsmany, novináře, právníky. V Tanzanii, na venkově, je situace dramaticky jiná:

• Policie přijde jen za peníze – a ty má běloch, ne oběti
• Soudy rozhodují na základě známostí – a ty má zase běloch
• Novináři tam nejezdí – vzdálené vesnice nejsou zajímavé
• Běloch má pas, letenku, kontakty v Evropě – může kdykoliv zmizet

Co může udělat chudý rybář proti českému influencerovi s tisíci sledujícími? Co může udělat negramotná matka proti muži, který tvrdí, že má vzdělání a podporu mnoha lidí?

Nic. A tak se nedivme, že ho nepotrestali. Nedivme se, že mlčeli.

Dvojí tvář: Západu říkal, že pomáhá, místním říkal, že musí mlčet

Zatímco v Evropě budoval image aktivisty a influencera, v Tanzanii si vytvářel svůj vlastní svět. Svět, kde byl on sám zákonem. Kde si mohl dělat, co chtěl. A kde věděl, že ho nejspíš nikdo nezastaví.

Jahl se neprezentoval jako běžný běloch. Prezentoval se podle svědků jako někdo výjimečný. A to změnilo pravidla. Běloch, který se prezentuje jako pomocník, léčitel, učitel, zachránce… je pro mnohé posvátný. Nedotknutelný. Ne proto, že je silnější, ale proto, že jim byl představen jako “ten, kdo nás vytáhne z chudoby”.

Tato dvojitost není náhodná. Jahl dokonale chápal, že západní publikum má určité představy o Africe – představy o chudobě, nevzdělanosti a potřebě “pomoci”. Tyto stereotypy využíval jako štít pro své aktivity.

Na sociálních sítích se prezentoval jako altruista, který obětuje svůj pohodlný život, aby pomohl “chudým africkým dětem”. Ve skutečnosti využíval jejich zranitelnost pro vlastní prospěch.

Psychologie mlčení:

Mnozí si myslí, že když se stane zločin, oběť “přirozeně” zařve a brání se. To ale neplatí – a neplatí to dvojnásob v kultuře, kde:

• Je sexualita tabu
• Je homosexualita trestná
• Je běloch modla
• A oběť se stydí víc než pachatel

Tak vznikne ticho. A v tom tichu působí lidé jako Jakub Jahl.

Oběti často mlčí – i když by mohly zařvat. Protože se obávají, že jejich křik nebude vyslyšen, nebo že budou nepochopeny a obviňovány ony samy.

Proč promlouvají teď?

Svědkové z dokumentu se rozhodli promluvit ne proto, že by náhle našli odvahu. Promlouvají proto, že:

• Vědí, že to není jen o nich – nejsou v tom sami a obětí mluví více
• Vědí, že jsou lidé, kteří je pochopí a nebudou soudit – dokumentaristé jim dali prostor mluvit bez strachu z odsouzení
• Vědí, že pravda možná nezmění minulost – ale může zachránit budoucnost
• Pochopili, že jejich mlčení byl nástroj útlaku – a pravda je jediná cesta k osvobození

Správné otázky

“Proč ho Afričané neukamenovali?” je špatná otázka. Implikuje, že odpovědnost za zneužívání leží na obětech, ne na pachateli.

Správné otázky zní:

• Jak je možné, že Jakub Jahl mohl uprchnut ze země dříve, než byl jeho případ řádně prošetřen?
• Proč neexistují mezinárodní mechanismy, které by zabránily podobným útěkům před spravedlností?
• Co udělají české úřady pro to, aby byl Jahl postaven před soud za své činy v Tanzanii?
• Jak dlouho ještě budou oběti čekat na spravedlnost, zatímco pachatel žije v bezpečí?

Útěk před spravedlností: Když se pravda stává nebezpečnou

Když se v Tanzanii začaly objevovat první svědectví o Jahlových aktivitách a místní úřady začaly případ prošetřovat, Jakub Jahl učinil to, co může udělat každý západní občan s pasem a finančními prostředky – jednoduše zmizel.

Uprchl zpět do České republiky dříve, než mohlo být vyšetřování dokončeno. A tím se celý případ dostal do složité mezinárodní právní situace.

Proč se případ uzavřel?

Tanzánské úřady se ocitly v nelehké situaci. Na jedné straně měly svědectví obětí, na druhé straně jim “podezřelý” uprchl do zahraničí. Několik faktorů přispělo k tomu, že se případ prakticky zastavil:

Nedostatek zdrojů a personálu: Tanzánská policie a soudnictví čelí chronickému nedostatku kvalifikovaných pracovníků a finančních prostředků. Mezinárodní případy vyžadují specializované znalosti, tlumočníky, složitou komunikaci s cizími úřady – což všechno stojí čas a peníze, které často nejsou k dispozici.

Komplexnost mezinárodního práva: Vyšetřování občana jiného státu, který už není na území, vyžaduje složitou spolupráci mezi zeměmi. Tanzánie by musela spoléhat na ochotu českých úřadů spolupracovat, předávat informace a případně zajistit Jahlovo vydání.

Prioritizace místních případů: S omezenými zdroji se tanzánské úřady často soustředí na případy, které mohou skutečně vyřešit – tedy ty, kde je podezřelý fyzicky dosažitelný. Případ občana EU, který uprchl, se tak dostává na vedlejší kolej.

Absence tlaku médií a veřejnosti: Dokud se o případu nepsalo v mezinárodních médiích, neexistoval vnější tlak na to, aby byl vyřešen. Místní oběti neměly dostatečný hlas ani prostředky na to, aby upozornily na situaci.

Výsledkem je, že Jakub Jahl zůstal prakticky nedostižný pro tanzánskou spravedlnost a v České republice se dosud tomuto případu bohužel nikdo nevěnoval. 

Závěr: Cesta ke spravedlnosti

Případ Jakuba Jahla nás učí, že:

• Pas a peníze mohou být mocnější než spravedlnost – když má pachatel možnost uprchnut, oběti zůstávají bez ochrany
• Mezinárodní případy se snadno “ztratí” mezi úřady – a nikdo se necítí odpovědný za jejich vyřešení
• Sociální sítě umožňují budovat falešnou image – zatímco se ve skutečnosti děje něco úplně jiného
• Západní “dobrodinec” má v Africe téměř neomezenou moc – a místní lidé nemají prostředky, jak se bránit
• Útěk ze země může ukončit vyšetřování – i když existují důkazy a svědectví obětí
• Oběti z chudých zemí mají slabší hlas – než občané bohatých západních států
• Dokumentární film může být jediný způsob, jak dosáhnout spravedlnosti – když se oběti nemohou ozvat jinak

Svědectví obětí a jejich odvaha promluvit nesmí zůstat bez následků. Je nutné, aby byl případ Jakuba Jahla řádně prošetřen v úzké spolupráci českých a tanzánských orgánů činných v trestním řízení.

Pouze důsledné vyšetřování a spravedlivé potrestání může poslat jasný signál, že zneužívání zranitelných lidí pod rouškou dobročinnosti nebude tolerováno – bez ohledu na to, jakou barvu pleti má pachatel nebo kde se zločin odehrává.

Oběti si zaslouží spravedlnost. A budoucí potenciální oběti si zaslouží ochranu.

Článek byl převzat z internetového blogu Vox Populi, vox Dei. Autorem je Vojtěch Veselý:
https://voxpopuliblog.net/beloch-nedotknutelny-proc-se-nikdo-nepostavil-jakubu-jahlovi/