Jahlova reakce na rozbor jeho knihy: Obhajoba bez argumentů

YouTuber Jakub Jahl zveřejnil na svém kanálu videoreakci na článek o jeho knize “Marilyn Manson – Antikrist moderní doby”. Namísto věcné diskuse jsme však vyslechli především dlouhou obhajobu vlastního přístupu a útoky na naše motivace. Klíčové otázky zůstaly bez odpovědi.

Kdy “důkazní materiál” překračuje hranice

Pan Jahl opakuje, že násilí na ženách odsuzuje, a své detailní popisy označuje za “důkazní materiál”. Jenže není nutné popisovat propichovanou tvář nebo rozmlácený mozek “romantickým a dojemným” způsobem, aby člověk doložil obvinění.

Rozdíl mezi dokumentací a fascinací je v tónu. Soudní zpráva nepíše o “láskyplném polibku před propichováním tváře jehlou”. Novinářský článek neromantizuje “krev a kůži, která voní jako cukrkandle”. Tady nejde o důkaz – tady jde o formu, která násilí přitahuje místo toho, aby ho demaskovala.

Empatie směřující špatným směrem

Pan Jahl tvrdí, že jeho slova “Vlastně určitým způsobem rozumím Mansonově bolesti” jsme vytrhli z kontextu. Ale ani ve videu neodpověděl na jádro problému: proč uprostřed kapitol o týraných ženách najednou přenáší svou empatii na pachatele?

Empatii můžeme mít s kýmkoliv – ale načasování a kontext rozhodují o tom, co tím vyjadřujeme. Když se empatie s násilníkem objeví ve chvíli, kdy popisujeme utrpení jeho obětí, není to psychologická analýza. Je to emocionální splynutí s pachatelem.

Když se “varování” mění v propagaci

Jahl tvrdí, že jeho cílem bylo před Mansonem varovat. Problém je, že výsledná forma se od zamýšleného cíle dramaticky odchyluje. Varování před násilníkem neobsahuje věty o “citlivém muži, který si je vědom složitosti vztahů” a celou škálu bizarních a odpudivých ilustrací generovaných umělou inteligencí.

Faktem je, že když násilí stylizujeme jako umění nebo nešťastnou lásku, přestáváme varovat. Začínáme romantizovat. A to se v knize opakovaně děje.

Navíc už samotný název knihy “Antikrist moderní doby” prozrazuje autorovy skutečné pocity. Kniha vznikala zřejmě v době, kdy Jakub Jahl byl vůdcem Satanovy komunity. V satanistické ideologii není “Antikrist” odsouzením – je to obdiv. Kdo varuje před zločincem tím, že ho nazve jménem svého ideologického hrdiny?

Obrázky, které mluví za vše

Pan Jahl ve videu popírá fascinaci násilím. Jenže jeho sociální sítě vypovídají něco úplně jiného. Opakovaně na svých sociálních sítích zveřejňoval bizarní fotografie – od inscenovaných scén s krví až po další explicitní snímky.

Pokud násilí skutečně odmítá, proč se stylizuje do krvavých obrazů? Takové fotky nejsou náhodné. Je to záměrná volba, která vysílá jasný signál o autorově identitě a estetických preferencích.

Když AI generuje sadistickou estetiku

Stejný problém se táhne celou knihou – je protkaná bizarními a odpudivými ilustracemi, z nichž mnohé jsou zřejmě generovány umělou inteligencí. Krvavé scény a motivy spojené s bolestí, obrazové koláže kombinující sexualitu s brutalitou…

Tyto AI obrázky nemají žádnou dokumentární hodnotu. Neslouží k doložení faktů – fungují čistě jako estetická kulisa. Pokud má kniha sloužit jako seriózní analýza a varování, proč je vizuálně koncipovaná tak, že by klidně mohla fungovat jako fanzin sadomasochistické subkultury?

Výsledkem je vizuální rámec, který násilí přitahuje a stylizuje místo toho, aby před ním varoval.

Vzorec, který se opakuje

Ve videu se pan Jahl zlobí, že jsme zmínili jeho minulost v satanistické komunitě a výpovědi z Tanzanie. Jenže právě to tvoří znepokojivý vzorec: stylizace do role ochránce, zatímco obdivuje násilníky a sám čelí závažným obviněním.

Charakteristické je i to, jak reaguje na kritiku – namísto věcných odpovědí přichází emotivní obhajoba a útoky na motivy kritiků. Tento způsob reakce jsme už viděli u jeho působení v Africe, kde také kritiky a očité svědky včetně vládních představitelů Tanzánie označuje za “lháře”, aniž by ukázal jakékoliv seriózní argumenty a důkazy.

Není to o jedné knize nebo jednom projektu. Je to o opakujícím se schématu, ve kterém se predátor maskuje za zachránce.

Sebeobraz “pionýra” vs. realita

Ve videu se pan Jahl stylizuje jako “první v Čechách”, kdo upozornil na Mansonovo násilí, a tvrdí, že jeho kniha má sloužit jako “důkazní materiál”. Jenže role ochránce a realita se opět míjejí.

Pokud skutečně chtěl varovat před násilníkem, proč knihu vizuálně koncipoval takovým způsobem? Pokud chtěl pomoct obětem, proč jim věnuje méně empatie než pachateli? A pokud jsou všechny ilustrace v knize jen “důkazní materiál”, proč vypadají jako AI-generovaná sadistické fantasy?

Odpovědi místo útoků

Místo konkrétních odpovědí označuje pan Jahl celý článek za “bizár” a útočí na motivace autora. Přitom žádný z klíčových bodů nevyvrátil:

• Proč estetizuje násilí romantickým jazykem?
• Proč přenáší empatii od obětí k pachateli?
• Proč se stylizuje do krvavých obrazů na sociálních sítích?
• Proč kniha vypadá spíš jako fanzin sadomasochistické subkultury než jako seriózní analýza?
• Proč “důkazní materiál” potřebuje tak bizarní vizuální doprovod?

Kde je hranice?

Naše kritika nestojí na tom, že se Jakub Jahl kdy zajímal o Marilyn Mansona a byl jeho tvorbou ohromen. Stojí na nebezpečném vzorci: opakované omlouvání pachatelů, osobní fascinace násilím maskovaná jako kritika, a stylizace do role ochránce při současném obdivu k tyranům.

Pokud pan Jahl tvrdí, že jsme ho nepochopili, má možnost odpovědět konkrétně – ne další hodinou subjektivních pocitů a útoků na autory článku.

Otázky zůstávají. Odpovědi nepřichází.

Článek byl převzat z internetového blogu Vox Populi, vox Dei. Autorem je Vojtěch Veselý:
https://voxpopuliblog.net/jahlova-reakce-na-rozbor-jeho-knihy-obhajoba-bez-argumentu/